5.3. Nemoci trávicího systému

Vady čelistí
(často)

Předkus (brachygnathia superior) je takový stav čelisti, kdy je horní čelist kratší než dolní čelist a díky tomu jsou horní řezáky postaveny za spodními řezáky. Vedle dědičnosti se na vzniku této vady může uplatnit i úraz (tupý úder ve směru podélné osy čelisti) nebo její zlomenina, která předčasně uzavře růstové zóny. Diagnostika je vzhledem k různé délce čelistí a postavení řezáků velmi snadná. Terapie, vzhledem k tomu, že nelze zkrácenou horní čelist prodloužit, spočívá v chirurgickém zkrácení dolní čelisti.

Podkus (brachygnathia inferior) je stav, kdy je spodní čelist kratší než horní čelist. Převislá část horní čelisti, která postrádá protiváhu spodní čelisti, v průběhu života zvířete postupně sklesává. Řezáky spodní čelisti zraňují tvrdé patro, řezáky horní čelisti zraňují kůži a sliznici spodní čelisti. Diagnostika je i v tomto případě snadná a chirurgická terapie je jedinou možností korekce tohoto defektu. (schůdková osteotomie spodní čelisti)

Rozštěpy patra
(občas)

Rozštěpové vady se nejčastěji projevují jako jednostranné, oboustranné nebo střední rozštěpy horního pysku v kombinaci s rozštěpy primárního patra (oblast před papilla incisivax). Postihují obvykle současně horní pysk a horní čelist. Defekty mohou být povrchové nebo zasahovat až do hloubky uložených struktur. Oboustranné, jednostranné či střední rozštěpy sekundárního patra (oblast za papilla incisiva) postihují většinou tvrdé i měkké patro současně. Příčinou rozštěpu je porucha růstu a fůze mezodermálních mas patrových plotének výběžků horní čelisti a jejich splynutí s nosní přepážkou. Důsledkem je různě rozsáhlá komunikace mezi nosní a ústní dutinou. Postižená zvířata již od narození těžko sají, časté je vypuzování krmiva nosními otvory a dýchací potíže. Obvyklou komplikací je zánět plic díky aspiraci potravy. Diagnostika je díky zjevnosti postižení opět snadná a chirurgická terapie (plastika měkkého a tvrdého patra) je žádoucí zejména v případě komunikace nosní dutiny s dutinou ústní.

Papilla incisiva (řezáková bradavka) se nachází před koncem tzv. patrového švu, který prochází středem tvrdého patra. Ústí zde ductus incisivus (řezákový průchod), který spojuje dutinu nosní s dutinou ústní.

Pupeční kýla
(často)

Pupek sám o sobě je v podstatě jizva, vzniklá po odpadnutí pupečního provazce bezprostředně po porodu. Vrozené pupeční kýly představují jednak nedostatečnost ve zhojení této jizvy a jednak poruchy v uzavření okolních struktur (přímého břišního svalu a jeho povázek). Obvykle se vyskytuje ve věku do 6 měsíců. Jedinci s pupečními kýlami by všeobecně neměli být připouštěni do chovu.

Problém je převážně objeven chovatelem a to buď již při porodu nebo bezprostředně po něm (vzácně až při odstavu štěněte). Nejsou výjimkou velmi malé kýly, které jsou zjištěny až v dospělém věku.

Vzhledem k tomu, že se většinou jedná o drobné uskřinuté kýly je terapie v podstatě kosmetickou záležitostí. Konzervativní léčba spočívá v opakované repozici kýlního obsahu majitelem, samovolné uzavření bylo občas pozorováno až do 6 měsíců stáří štěněte. Po uplynutí tohoto věku je nutné chirurgické řešení. Jeho neodkladnost závisí na kýlním obsahu, zda hrozí uskřinují střev či nekrózy.

Prognóza je obecně příznivá, pokud se povede nekomplikovaně defekt odstranit a je zajištěna životnost všech orgánů, které tvořily kýlní obsah.

Chronická (nehnisavá) hepatitida (zánět jater)
(výjimečně)

V konečném stadiu je předzvěstí cirhózy a selhání jater. V rozvoji tohoto onemocnění hraje důležitou roli autoimunitní poškození.

Příznaky jsou zpočátku mírné a nespecifické nebo dokonce onemocnění probíhá bez příznaků. Nejčastěji je zjišťována apatie, zvýšená unavitelnost, nechutenství, zvracení, hubnutí, slabost, průjem, horečka a zvýšená žíznivost. Výrazné klinické příznaky se objevují až po rozvinutí závažných patologických změn na játrech a představují žloutenku a vodnatelnost dutiny břišní.

Diagnostika je založena na vyšetření krve, biochemických parametrů a sonografii. Přesnou diagnostiku lze stanovit pouze na základě biopsie jater a následného histologického a cytologického vyšetření.

V léčbě má zásadní význam dietoterapie a medikamentózní léčba, která směřuje k potlačení projevů zánětu, zvládnutí metabolických poruch, následného nevratného poškození jater a doprovodných komplikací. U dědičně podmíněné formy je předpokladem úspěchu identifikace a eliminace přenašečů z chovu.

Při malém rozsahu poškození a dostatečné odezvě na terapii může být prognóza příznivá, přesto je průměrné přežití zvířete 2-3 roky. U pokročilých forem uhyne zvíře do 1 týdne navzdory intenzivní léčbě.

5.4. Nemoci očí a víček → ← 5.2. Nemoci kožního systému