5.7. Nemoci pohybového systému

Dysplazie kyčelního kloubu (DKK)
(často, ale bez klinických příznaků)

DKK je v současné době velmi rozšířené onemocnění i přesto, že se chovatelé a veterinární lékaři v posledních 25 letech snaží kontrolovat a snížit výskyt dysplazie v populaci řady plemen psů. Složitá genetika dysplazie kyčelního kloubu ztěžuje vymýcení tohoto onemocnění; přesto však se selektivní chovatelské programy z pohledu snížení frekvence výskytu DKK jeví jako užitečné.

Kyčelní kloub je kloubem kulovým a tvoří jej hlavice stehenní kosti a jamka acetabula (jamka kyčelního kloubu). Za normálních okolností zapadá hlavice stehenní kosti do acetabula velmi pevně. Při dysplazii je kloub volnější a hlavice stehenní kosti se dostává mimo kontaktní plochu acetabula. Toto oddálení a následná artróza kloubu jsou pro zvíře bolestivé a běžný pohyb se stává často nepříjemným zážitkem. Dysplazie kyčelního kloubu je u psa vývojovým (nikoliv vrozeným) onemocněním s polygenní dědičností a má povahu multifaktoriálního onemocnění. Rozvoj tohoto geneticky podmíněného problému je však potenciálně podmíněn řadou faktorů mezi něž patří velikost plemene, rychlost růstu, způsob výživy, tělesná konstituce, tzv. index hmoty svalů pánevní oblasti, endokrinní dysbalance. Projevy DKK jsou tedy dány interakcí genetického podkladu a faktorů vnějšího prostředí. Společným jmenovatelem v mechanismu vzniku DKK je laxita (uvolnění) kloubu. V okamžiku narození štěněte je kyčelní kloub strukturálně i funkčně normální u všech jedinců a stabilní zůstává prvních 10 až 14 dní života. Z hlediska vývoje kyčelního kloubu jsou nejkritičtější první 2 měsíce po narození, kdy kostní tkáň ještě zcela nenahradila chrupavčitý model kloubu, svaly a inervace se dosud dotváří, a tak síly zátěže působící na dosud měkké, plastické tkáně kyčelního kloubu mohou překročit jejich elastický limit. Následně pak vzniká laxita kloubu a ta zapříčiní nesourodost kloubních ploch a rozvoj dalších patologických procesů v kloubu.

Z hlediska klinických projevů je možno zařadit psy s dysplazií kyčelního kloubu do jedné z níže uvedených skupin:

1. psi ve stáří 4 až 14 měsíců, klinicky bez příznaků, u nichž se DKK diagnostikuje pouze náhodně při rentgenologickém vyšetření
2. psi ve stáří 4 až 14 měsíce života, u nichž se již v tomto období rozvinou klinické příznaky a to s akutním nástupem, kdy je většinou postižen pouze jeden kloub. Typické jsou potíže při vstávání, neochota k pohybu, při běhu se pes pohybuje jako zajíc (odráží se současně oběma pánevními končetinami) a výrazně kulhá po zátěži. Díky bolestivosti může majitel pozorovat i změny v chování psa.
3. psi dospělí (nad 15 měsíců) s degenerativními změnami v kloubu (artróza), u nichž se jedná o kulhání chronické povahy se zhoršováním po nepřiměřené zátěži.

Základním kamenem diagnostiky je klinické vyšetření (ortopedické) a rentgenologie kyčelního kloubu.

Terapie je velmi individuální a záleží na stáří psa, jeho pracovním využití a stavu postiženého kloubu. V zásadě lze volit mezi léčbou chirurgickou a konzervativní (medikamentózní terapie spolu s úpravou pohybového režimu psa).

Onemocnění meziobratlových plotének (disků)
(občas)

Výhřez meziobratlové ploténky se u psů projevuje stejně jako u lidí. Některé odlišnosti jsou dány anatomickými rozdíly. Páteř je u člověka v poměru k jeho tělesné hmotnosti kratší, u lidí má páteřní kanál tvar trojúhelníku, zatímco u psa je oválný, u člověka končí mícha v předním úseku bederní páteře a k výhřezu obvykle dochází v koncovém úseku bederní páteře a tudíž za zakončením míchy; u psa končí mícha v koncovém úseku bederní páteře a výhřez ploténky je nejčastější na přechodu hrudní a bederní páteře. Meziobratlové ploténky představují jakési polštáře mezi obratli, které dovolují pohyb, minimalizují a absorbují nárazy a spojují jednotlivé segmenty páteře. Onemocnění meziobratlových plotének (disků) má za následek nejčastěji se vyskytující neurologický syndrom u zvířat. Predisponována jsou zejména chondrodystrofické plemena (mezi něž patří i bígl) a u nichž dochází k degeneraci disku a jeho následné mineralizaci. U těchto plemen můžeme mezi 8 měsíci až 2 roky stáří pozorovat chrupavčité změny plotének, které tak ztrácí svoji funkci, přičemž největší výskyt klinických příznaků je ve věku 4-5 let. Následné poškození míchy, díky kompresi může kolísat od lehké demyelinizace po totální nekrózu šedé i bílé hmoty míšní.

Klinické příznaky závisí na lokalizaci míšního poškození. V lehkých případech patří mezi klinické příznaky bolestivost v oblasti páteře, ataxie (nekoordinovaný pohyb) a paréza (neúplná obrna), pro těžké případy je typická paralýza (celkové ochrnutí) se ztrátou senzorické funkce za místem poškození.

Diagnostika je založena na klinickém a neurologickém vyšetření, nativní a kontrastní rentgenologii.

Terapie je možná konzervativní či chirurgická a prognóza je závislá na lokalizaci poškození, stupni neurologického postižení, době trvání příznaků a způsobu léčby.

Onemocnění krčních disků
(občas)

Postižení se nejčastěji objeví mezi 4-8 rokem stáří. Projevuje se bolestivostí krku s typickými projevy – strnulou chůzi, nízké držení hlavy, opatrné pohyby krku, křečí krčních a ramenních svalů, v 50% případů se vyskytuje i kulhání na hrudní končetiny, paréza nebo paralýza.

*Onemocnění thorakolumbálních disků (hrudních a bederních disků) *
(občas)

Vyskytuje se častěji než onemocnění krčních disků a nejvyšší výskyt byl zaznamenán ve věku 3-6 let. Projevy záleží na lokalizaci postižení, jeho rozsahu a době trvání - bolesti zad, lehká až těžká paraparéza (částečné ochrnutí pánevních končetin), paraplegie (obrna pánevních končetin a zadní části těla) s absencí hluboké citlivosti a porušením funkce močového měchýře.

"Krátký ocas"
(výjimečně)

Ocas, který je kratší než jeho normální délka. Tato vada se projeví nejpozději do 6 měsíců věku. Diagnostika tohoto postižení je zjevná a je možné tuto poruchu zaznamenat již v době odchovu štěňat porovnáním s ostatními sourozenci. Terapie neexistuje.

Kosterní dysplazie – poruchy vývoje nebo růstu

Představují různorodou skupinu dědičných poruch, které nejsou moc dobře definovány. Patří mezi ně poruchy růstu kostí a chrupavek a primární metabolické kosterní abnormality. Jejich klinické projevy jsou velmi různorodé a vedle genetického vlivu je nutné vždy počítat s účastí vnějšího prostředí, způsobu chovu a zatížení psa. Obecně znemožňují plnohodnotný pohyb a často vedou k následným degenerativním postižením kostí i kloubních struktur. Diagnostika je opřena o kvalitní klinické, ortopedické vyšetření a rentgenologii. Terapii možno volit konzervativní nebo chirurgickou (dle stadia vývoje, lokalizaci postižení a hlavně stáří psa).

"Funny Pupies"
(výjimečně)

jsou to nejčastěji ti nejmenší z vrhu, kteří pomaleji rostou a jsou méně energičtí než jejich sourozenci. Často je nutné taková štěňata dokrmovat. Projevují se u nich také problémy s trávicím traktem, ale častý průjem je pouze doprovodným příznakem, který se po 7-10 dnech podávání antibiotik upraví. Typické pro tento syndrom je to, že štěně postupně prochází etapy, kdy je zdánlivě zdravé a následně se u něj projeví nejrůznější poruchy. Také je charakteristické to, že se většinou jedná o velmi inteligentní a přítulná štěňata. Obvykle kolem 3 týdne života není štěně schopno bezbolestně zatížit jednu z hrudních končetin, ale tento stav se za několik dní upraví. Již ve 4 týdnu má ovšem problém nastoupit na končetiny a pohybovat se, tento stav se již neupravuje a můžeme pozorovat bolestivý a velmi pomalý pohyb postiženého štěněte. Ve 4-6 měsících se objevují vážné ortopedické problémy – kulhání, křivé hrudní končetiny případně abnormální či kravský postoj. Často je doprovodným příznakem svědění kůže, špatný skus, problémy s chrupem, pseudokatarakta a krátké prsty. Takto postižená štěňata jsou predisponována k poruchám vývoje a růstu orgánů a obecně vykazují zvýšenou citlivost k infekcím.

"Chinese Beagle Syndrome"
(výjimečně)

se často manifestuje výrazně neurologicky, postižení jedinci mají krátké prsty a typické jsou šikmé oči. Jinak mají normální stavbu kostry a kloubů. Některé studie porovnávají tento syndrom s lidským postižením – pseudohypoparathyreózou (zdánlivě sníženou funkcí příštítných tělísek, Albrightovou dědičnou osteodystrofií), jejíž cílem jsou buňky ledvin a kostí, které nejsou schopné reagovat na normální množství parathormonu (jedná o poruchu s normální nebo dokonce zvýšenou hladinou parathormonu, ale s postižením receptorů a zejména přenosu signálu do buňky; parathormon se podílí na hospodaření s vápníkem a fosforem v těle).

Elektromyografie také odhalila generalizované abnormality míchy, kořenů míšních nervů a periferních nervů. U takto postižených psů se často objevují přídatné srdeční defekty a hlavním symptomem tohoto syndromu je široká lebka a široko od sebe postavené oči, které jsou šikmé. Ve 3 – 4 týdnu se objevuje toporný pohyb a mezi 10 - 12 týdny především příznaky krátkých periferních (krajních) prstů a drsná kůže. Mezi 4 - 6 měsícem je pro psa charakteristická toporná chůze pouze po prostředních prstech končetin a zároveň není schopen ohnout končetinu ve spěnce. Pokud nemá štěně přidružené další dědičné a vrozené problémy, je schopen s tímto syndromem prožít plnohodnotný život.

5.8. Nemoci imunitního systému → ← 5.6. Nemoci reprodukčního systému