Boreček: z výletu do Jičíněvse

Nedělní ráno 3. října bylo pěkně nepříjemné – páneček Tomáš mě už o půl sedmé vystrnaddil z mého pelíšku, kde sám taky spí (to jsem mu dovolil, i když nerad) a mě bylo hned jasné že někam pojedeme. Ale kam? K Terezce a za Finčem? Ne, na to je moc brzo – vždyť Terezka taky ráda dlouho spinká, Tomáš o nás vždycky říká že jsme ochrapové... Kam tedy? Nebylo mi to vůbec jasné.

Až když Tomáš vzal batoh plný nějakých věcí, napadlo mě, že asi jedeme někam na výlet – že by do veselí? Ne, to je divné, proč bysme tam jeli v neděli? Cestou na metro jsem se vyčůral a vykakal a po krátké jízdě, ze které si pamatuju jen ja mě hladil nějaký pán – prý to byl revizor či co – jsme se ocitli na nádraží. Ale nebylo to to, ze kterého jezdíme do Veselí, ale nějaké jiné, menší. Páneček koupil jízdenky a za chvíli jsme nastoupili do vlaku. Na ceduli tam stálo Nymburk – Kolín. Tam jsem snad ještě nikdy nebyl...

Po chvíli se vlak dal do pohybu a jeli jsme... Cesta byla dobrá, ale moc si z ní nepamatuju. Asi za hodinu jsme vystoupili v nějakém městě, myslel jsem že už někde jsme – ale to byl omyl... Vzali mě jen vyčůrat před ndraží a pak jsme přestoupili do takového malého vagonku. I ten se za chviku rozjel a to tak trhaně, že jsem se doslova třásl strachy že se rozpadne. A když jsem se (po vyskočení na sedadlo, což vím že se nesmí) podíval z okénka ven, strach mě neopustil – pan strojvedoucí nám zřejmě chtěl ukázat, jak se na takové malé trati dá hezky vykolejit. Jeli jsme asi hodinu když tu – ne nevykolejili jsme, ale vystoupili. Cedule na zastávce říkala Jičíněves a mě napadlo tady to znám – tady bydlí moje mamina. A hned bylo jasno – jedeme se podívat za maminou a její smečkou! To je bezva!

A opravdu – za chvíli jsme už došli k domku kde moje mamka Nika bydlí. Páneček si dal čaj a za chvíli přijelo další překvapení – můj bráška Bak! Skoro bych ho ani nepoznal, jak od té doby co jsem ho posledně viděl vyrostl. Chvíli po Bakovi přijela ještě moje sestřička Baukis a s ní její malý kamarád Dexík.

Když jsme se přivítali, panička mé maminy Jana nám řekla, že vyrazíme do lesa, kde je pro nás připravená bojovka – to je taková jako hra, kde člověk nemusí skoro nic dělat a dostává spousty piškotků. V bojovce byly nejrůznější úkoly – některé musel páneček zvládnout sám, s některými jsem mu pomohl a některé jsem zvládnul sám já – jsem přece šikula, ne? No, těch úkolů bylo celkem 10 a nejvíc se mi líbil ten osmý (to jsme měli hledat piškotky schované pod listím; Bauki v té době řádila jako divá a běhala kolečka po lese, což bylo dobře, protože nejvíc piškotků jsem spapal já – přece nebudu běhat, to počká, piškotky by mohly taky zmizet) a pak ten posladní (to mě páneček vzal kousek stranou od ostatních ke stromu a tam běžela voňavá stopička, po které jsem došel k obrovskému prasátku – to jsem hezky vyštěkal; byla to tedy jen kůže, jak jsem později zjistil, ale aspoň na ní byly piškoty). Po skončení bojovky jsme se vrátili zpátjky domů, pánečci si dali oběd a já jsem mezitím ukazoval dexíkovi, kdo z nás dvou bude šéf – doufám že to pochopil.

Odpoledne si pánečci povídali na zahradě, tak jsme měli spoustu času na blbnutí a taky na žebrání. Ve žraní věcí ze stolu zvítězil bráška Bak, kterému se povedlo sníst celý jeden šáteček přímo z talíře – sice za to dostal, ale i já si myslím, že to určitě stálo za to – škoda že se mi to nepovedlo taky. Kromě blbnutí nás ale čekala i práce – museli jsme si všichni sednout k sobě a pánečci si nás fotili. Bauki a bak pak ještě trénovali výstavní postoje, to my s pánečkem trénujeme každý den v lese, tak jsme si dali pauzu.

Odpoledne pomalu končilo, všichni jsme už byli trochu unavení – Dexík už spinkal – a nastal pomalu čas odchodu. První odjel bráška Bak a chvíli po něm jsme se i já, Terezka a Tomáš vydali na vlak.

Cesta zpět mi nevadila – ne snad že by byla pohodlnější, ale byl jsem tak unavený, že jsem ji celou prospal. Do Prahy jsme dorazili až za tmy, na nádraží jsme se rozloučili s Terezkou a já s Tomášem jsme se vydali metrem k domovu.

Doma mě čekalo další překvapení – vrchovatá miska granulek – to bylo super. Škoda že takové akce nejsou častěji, Tomáš by mi určitě dával víc papat. Ale myslím že můžu říct, že jsem si tu větší porci zasloužil, protože to celodenní běhání, hraní a hlavně poslouchání mě stálo spoustu sil.

Dole jsou fotečky, co páneček a pánečci Baukisky Lištičky nafotily, tak se můžete taky podívat jak to bylo super.

Mějte se fajn, Boreček.

• 

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
   
  

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
   
  

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
   
  

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
   
  

  z Jičíněvse
  

  z Jičíněvse
   

Komentáře