Cokie Any Ček (Lotka)

Nedávno jsem četla svůj první článek a moc mě pobavil. Dnes už jsem velká slečna ba co více - dáma v nejlepších letech a tak je čas na nové postřehy. Prostě jsem dospěla psychicky i fyzicky a co to přesně znamená???

• S Kotem už tak nedovádím, on je totiž někdy bručoun a dámy přece do partnerů nekoušou (alespoň ne ty z lepších rodin)
• přestala jsem požírat nábytek
• naučila se zcela bravurně venčit venku
• klukům se líbím stále více a více
• vím, že to co vrčí a rychle běhá je auto
• když nemusím, tak z postele nevstávám
• na výstavách jsem zcela profesionální, ani vstávání mi nevadí
• umím spoustu povelů (lehni, sedni, čekej, zůstaň, ke mně, trhej a další jako zádíčka a sysel - to pro pobavení)
• mám ještě více kamarádů
• i když nemusím, tak chci stále něco požírat (myslím povětšinou věci požívatelné i když se to paničce mnohdy nezdá)
• stále jsem se nenaučila samostatně honit zvěř, jsem jak říkal nějaký pán v zeleném příliš závislá na paničce a v tom jsem o trochu chytřejší než Koto - on by furt honil, ale zatím nikdy nic domů nepřinesl - pokud nepočítám blechy.

Hlavně jsem dospěla i fyzicky a stala se vzornou matkou a dokonce i babičkou (no to je hrůza!!!). Vychovala jsem čtrnáct krásných bíglíků, těch nejúžasnějších sluníček, které dělají radost nejen mně, ale hlavně jejich novým rodinám. A jak to chodí v pořádném napínavém příběhu, tak toho nejmenšího a nejošklivějšího, flekatého uřvance s pokřivenýma nožičkama mi paničky vybrali za trest (nebo za odměnu???). Ano, tušíte správně, je to Bubla a určitě to bylo za odměnu, protože lepšího syna jsem si ani nemohla přát.

Právě teď vychovávám svého patnáctého potomka a opět se učím nové a nové věci. Ruby je slunce mého života a jako takové i zůstane v naší smečce. No přiznejte, kde by měla sladší život????

Vaše zcela dospělácky smýšlející Lotka

Moje starší povídání

Haf a ahoj všichni, zdraví Vás Lotynka.

Tedy spíš bych měla říct Cokie Any Ček, protože tak se prý jmenuju, narodila jsem se 13.09.1999. Takže jsem docela mladá kočka, jak říká moje panička a páneček, štěňátko. Jak jsem se ke svým novým pánečkům dostala už víte od Kota. Ale co bylo předtím – to Vám musím vyprávět. Na svět jsem přišla v pondělí 13.9.1999 a všichni z nás byli paf. Naše paní chovatelka říkala, že tak škaredý štěňata ještě neviděla, ale to se teď už spravilo – aspoň myslím, protože se líbím klukům. Od té doby co jsme se narodili, tak nás furt natáčeli na kulatý blikavý foťák a pak všechno naše panička předávala mé babičce a dědečkovi – Aránkovým. Tak si mě i vybrali moji nový pánečci.

Když si pro mě přijeli do Prostějova, vůbec jsem nechápala co se děje. Přijeli nový lidičky pak i nový pejsci - jiní pejsci než moje maminka Any a Bifi a Čili. Nechali nás proběhnou po dvorku a pak jsme nasedli do něčeho co vrčelo a rychle běhalo a jeli jsme pryč. Já jsem seděla s Kotem na zadní sedačce, páneček řídil a panička seděla vedle něho. Snažila jsem se tulit ke Kotovi a on moc nechtěl. Ze začátku to nebylo tak jak Koto sám píše, asi si uvědomil, že zaberu jeho místo v posteli, že se bude muset dělit o hračky, kostičky a že mu budu ujídat jídlo (já jsem totiž strašně žravá ). A tak přede mou utíkal a sem tam na mě výhružně zavrčel, což mu ale pánečci zatrhli. Teď je už Koto rád, že jsme spolu, honíme se po celým bytě – pánečci dokonce přestali nakupovat nábytek, aby nám nepřekážel a moje zuby od té doby co se vyměnily asi už tolik nekoušou, protože Koto ani moc nekňučí když ho kousnu do nohy.

No a pánečci, ty ze mě byli nešťastný. Vstávala jsem denně tak okolo šesté a kousala, tahala (teď se mi tomu už nechce věřit), taky jsem nechodila čůrat ven, ale do rohu kuchyně. Dneska vstáváme tak kolem desáté nebo jedenácté, čůrat a kakat chodíme ven – Koto říkal, že on odjakživa – a věci nekoušu, protože koušu Kota.

Mám moc kamarádů – Bambitku, Koťase, Aránka (to je můj taťka), Míšu, Otku, Sama, Keisiho, Ajku, Bárta, Čikitu, Ferdu, Siki. Krejzi, Jůlii, Perlinku, Benďu a Herinku. Každou středu mě panička bere na cvičák, tak co chodil i Koto, abych prý něco uměla a abych udělala zkoušky. Mě se tam moc líbí a jsou tak skoro všichni mí kamarádi. Někdy se stane, že v sobotu nebo v neděli pánečci vstanou hodně brzo a to pak s Kotem víme, že jede na výstavu. Teď je to dost často, tak se moc nevyspíme.

Panička nás s pánečkem taky bere do jednoho velkého domu, kde je velká zahrada, rybník a les. Tam je nejradši Koto, říká, že kvůli tomu lesu, já teda nevím, ale já jsem nejradši v kuchyni, kde je lednička a kde syčí hrnce. Jednou jsem zaslechla, jak panička děkovala Bohu, že neutíkám. Tak to teda nechápu, kam bych mohla a měla utíkat?

Zatím si nemohu na nic stěžovat, panička nám vaří masíčka, a když se stane, že nás krmí páneček, pak to je ještě lepší, ten nám dá víc než panička. Panička se pak zlobí a my s Kotem musíme za ní běhat po parku, protože nám utíká. Koto za ní teda moc neběhá. Doma máme taky boudičku na vysněném psím místě a to pod ledničkou, zatím z ní nic nevypadlo, ale může se furt kontrolovat, jinak v noci spím s paničkou a pánečkem v postýlce. Hraček máme dost a i když jich hodně zničíme, tak nám panička koupí nové. No prostě můj život je zatím jako pohádka, všichni mě rozmazlují a hladí a mě se to moc líbí. Jo a jinak, teď už budu podruhé hárat, takže jsem už holka na vdávání.

Tak to je asi všechno, napište mi, nebo se rovnou všichni stavte u nás, u domu máme dva parky a naši pánečci jsou moc fajn. Tak si můžem spolu poběhat a pokecat.

Tak se mějte a poslouchejte, ať se máte jako já

Vaše Lotka