Cir Bona-Fides Lang (Koto)

Čas utíká jako voda a tak se musím podělit o své nejnovější poznatky a postřehy. Je pravda, že jsem již zcela dospělácký pes, ale na lotroviny mě tedy užije. Panička mi pak často nadává, stále slyším svoje jméno a vypadá to, že mnohdy přijdou i na to, že jsem třeba navedl k nějaké skopičině Bublu či Horvyho. Prostě nic se neutají a vypadá to, že mě mají doma docela přečteného.

Naučil jsem se spoustu věcí - je to otázka psychického zrání a hlavně musím předávat své zkušenosti těm mladším a ty nezaujme jen tak něco... Takže vedle zcela nudných povelů jako jsou sedni, lehni, zůstaň atd umím parádní zádíčka, mrtvolku, slalom mezi nohama a hlavně jsem se naučil zpívat na povel. To vám řeknu je paráda. Sice mě ukazují jako cvičenou opici, ale díky tomu, že vždy dostanu nějakou dobrotu, tak mi to moc nevadí. Prostě v tom se opět projevuje má jižanská povaha a horká krev, která mi koluje v cévním řečišti.

To vše se mimochodem projevuje hlavně v mém neutuchajícím loveckém pudu. Jakmile vidím les, tak tuším dobrodružství. Pochopení pro mou zálibu však doma nikdo nemá. Jsou kupodivu ale tolerantní a tak v určitém období roku mě bezhlavě vypouštějí do terénu a já mohu opět projevit svoji workoholickou povahu. Máme štěstí, že v okolí jsou rozumní zelení panáčkové a tak se občas proběhnu se souhlasem všech. Tedy asi těm srnkám a prasatům se to moc nelíbí, ale je to vlastně taková dobrá hra. Doma nemám podporu ani ve zbývající smečce - Lotka a Bubla se mi pouze smějí, mé marné pinožení po lese za kořistí, kterou nikdy nechytnu, jim připadá směšné. Nic nechápou!!! Nejde o získání kořisti, ale o lov jako takový, nesmíme zapomínat, že jsme honiči. Nika by se mnou i vyrazila, ale to víte - ženská, vlítne do lesa, dvakrát se obrátí, zapomene kde bydlí a po cestě netrefí domů. To se už několikrát stalo a tak se moc na volno v lese neproběhne i když by se jí to i líbilo.

Jsem teď prostě velké kápo celé smečky. Není to pouze tím, že jsem největší, jsem taky nejstarší a bezpochyby i nejchytřejší. Všichni se naučili tolerovat mou jižanskou osobitost a já jsem se nakonec naučil tolerovat i zbytek smečky a tak se nám vlastně dohromady žije hrozně fajn.

Moje starší povídání

Zdravím vás všechny, dyš už ste sem vlezli.

Jmenuju se Cir Bona Fides Lang a řikají mi Koto a rád bych se na něco zeptal. Teda někteří, ti slušnější, mi řikají pane Koto. No, ale zas na druhý straně, někteří, jako třeba paňáček, mi řikají třeba Kočucho, nebo Koťas, nebo třeba Kočuchiči, ale to já nemám rád a pak dělám, že je neslyším a du si furt po svým a voni někdy lomí rukama a rvou si vlasy a nepřestávaj, ale někdy zase ne, a vykašlou se na to, co po mě chtěli, většinou to stejně nestojí za moc. A pak je eště jedna kategorie, a to je třeba panička a ta mi říká Koťátko. Někdy se mi trefí do chuti, prostě na to kápne, a to k ní přijdu a nechám se třeba poškrábat, hlavně dyš došáhne i na místa, kam já si nedošáhnu, ale někdy taky ne a pak se mnou mazlí třeba i po zlým, ale já se dlouho nedám, musim si přeci zachovat ňákou důstojnost. Zas ale, dyš je u toho paňáček, tak fšem říká, že mluvím sprostě, i když si ulevím jen tak maličko a skoro slušně a navíc huhňám, aby mi nebylo moc rozumět… Prostě jmenuju se Koto.

Narodil sem se desátýho června v roce devadesát vosum. Tehdá, jak bylo takový to horký léto. Prej tak horký, že kdyby hospodyňka pověsila na prádelní šňůru rybník, za chvíli by uschnul. Mě ale horký léto nevadí, protože panička má pochopení vod první chvíle pro můj zezhora černej kožich a dyš je mi horko tak se snaží mě ňák vochladit. Paňáček říká, že by se mi měl na hlavu namontovat chladič natrvalo, ale já myslím že ne, protože horko není furt. A v tom horkým létě devadesátvosum sem se narodil mamce Urfě Blýskavici a taťkovi Mont Blekkovi a protože sem z jihu Čech, tak asi tím sluníčkem, mám prej správně jižanskou povahu a ničeho se nebojím, jenom vysavače, ale paňáček i panička sou velký hrdinové, protože ho dycky zaženou do kouta, kam patří a asi to není jednoduchý, protože ho vždycky musej hnát přes celej byt. Jo, na to sem zapomněl, vod září toho horkýho roku, hned potom, co sem se vodstěhoval s paničkou vod našich, se mnou bydlí paňáčci u mě, ale mě to nevadí, protože když se moc neroztahujou, vejdem se všichni i s Lotkou. Mimochodem, Lotynka…

Jednou sem takhle jel s paňáčkama a eště s jejich kámošema a hlavně s mým kámošem Aranem na vejlet a tam vám bylo hezkejch holek! Any, Chilli, Bifi - no paráda. Byly tam taky škvrňata vod Anynky a Aran mi řek, že sou to jejich mladí a když splním tři úkoly, tak si můžu vybrat někerou z jeho dcer. Všechno to byly moc hezký, ale malý holky. A taky dva kluci, správný, prostě malí kámoši, řek bych souputníci. No, vlastně bych původně řekl soudruzi, ale paňáček to slovo nemá rád a navíc sem sám přišel na to, že soudruzi nejsou to správný voznačení, protože když bysme běželi za ňákou srnkou nebo čuníkem šedivým štětinatým, neměli by bej druzí a mnohdy za těma srnkama musíme daleko putovat. To jednou sem vám putoval za srnkama a prasátkama celej den až mě to zmohlo a já si dáchnul u takovej hodnejch lidí a pak přijel paňáček a byl rád že mě vidí, to já taky, aspoň sem nemusel domů pěšky, bylo to prej hodně daleko, i když asi jenom pro lidi, protože pro nás psy není přece problém přeběhnout dva okresy. A když Aran povídal to vo těch úkolech, řikám si, proč ne. Byl asi domluvenej s paňáčkama, protože jedním úkolem byla psí maturita - lovecký zkoušky, druhým slušný chování a za třetí sem měl s paňáčkem nalakovat podlahu. Tak sem byl skoro hodnej, zkoušky sem udělal a paňáčkovi zorganizoval ty podlahy a pak sme znova s těma kámošema vod paňáčků (mimochodem moc slušný a hodný lidi - nenechám je přeci jen tak trajdat s kdekým) a Aranem jeli k jeho mladým. A ta změna - z holek byly pořádný kočky, teda vlastně fenky. Fšechny tak moc pěkný, že nebylo vůbec jednoduchý si vybrat. Ale paňáčci mně pomohli, ale vlastně moc ne, protože mně se stejně Lotynka líbila nejvíc, a tak tu teď bydlíme už štyry.

Sme moc rádi, dyš k nám přídou kamarádi na návštěvu, nebo deme někam společně. Třeba i pracovně do lesa, to se pak prej projevuju jako workoholik, ale většina vostatních taky, sme prostě strašně pracovitý. Všichni bíglové, kerý mi paňáčci ukázali: Aran, vo kerým sem už psal, velká kámoška Bambitka, Míša, Bárt, Benďa ušatý, Sam, Otka, Kejsák…no všichni, kteří jsou až na Míšu a Otku bíglové tříbarevní strakatí. Jenom jeden tříbarevný strakatý pracovitý není, ale o tom mi paňáčci říkali, že to není bígl, že to poznám podle kohoutku a že když má v kohoutku metr osmdesát a rohy, tak že to není tříbarevný strakatý bígl ale kráva a ten zvířátka po lese nehoní a asi se nebude chtít taky ani kamarádit. Dost se tomu divím, protože má dlouhý nožičky a ňákou tu srnku by určitě kráva dohnal).

No a tak bych se vás rád zeptal, esli když my sme v tom lese, máte, kamarádi pesové, taky takovej strach vo ty svý paňáčky, aby se vám nezaběhli. Dejte na ně pozor, dyť sou tak nesamostatný…

Jo, a pište mi dopisky!!

Koto