3.1. Původ bígla

Původ bígla, a koneckonců většiny tradičních loveckých plemen, nelze přesně vystopovat. Sahá totiž až do starověku. Už starořecký Xenofon ve svých spisech, datovaných asi 450 let před n. l., popisuje malé lovecké psy, kteří se používali k honům na zajíce. Iulius Pollux se ve svém desetidílném slovníku Onomasticon (2. stol. n. l.) zmiňuje o psu, který byl používán k lovu zvěře asi 1300 let před n. l. Přestože ani jeden z autorů psa nijak nepojmenovává, můžeme podle popisu usuzovat, že toto byli předkové dnešního bígla.

Existují různé teorie, kdy a jak se předek dnešního bígla dostal do Anglie. Nicméně je bígl považován za typické anglické plemeno. I původ jména beagle (bígl) je nejistý. Může být odvozeno od starofrancouzského "be´geule", v překladu otevřený jícen, což by mohl být odkaz na hlasitost smečky na stopě lovné zvěře. Také se často tvrdí, že název vznikl z malé velikosti psů, snad odvozením ze staroanglického "begele", nebo starofrancouzského "beigh", případně keltského "beag" (všechno znamená malý).

Hony na zajíce s malými psy byly populární v Anglii od začátku 14. století, a ačkoli tito psi byli bíglovského typu, jméno plemene nebylo ještě známé. První písemná jmenovitá zmínka o bíglovi v anglické literatuře je ve Squire of Low Degrese (1475).

Bígl byl celá staletí oblíbeným psem britské královské rodiny počínaje Jindřichem VIII, přes královnu Alžbětu I. až po krále Jiřího IV. A dodnes jsou na britském královském dvoře chováni.

V dobách Jindřicha VIII., a především Alžběty I., byli bíglové maličcí (asi 20 – 25 cm v kohoutku). Byli označováni jako bíglové trpasličí, zakrslí nebo kapesní (pocket). Především Alžběta I. měla v oblibě velmi malé, tzv. rukavicové bígly (vešli se do železné rukavice) s výškou pod 20 cm. Byli na hon přiváženi v sedlových brašnách. Na dobových loveckých obrazech jsou členové Alžbětina dvora na honu s bígly a dochoval se také portrét této královny s bíglem po boku.

Bohatá aristokracie pořádala hony na lišku, případně vysokou zvěř, na koních a používala k tomu velké foxhoundy a o něco menší harriery. Zajíci pak byli honěni s menšími bígly. "Beagling" je popisován jako druh honu na zajíce, jehož stopu sleduje smečka malých honících psů čichem. Tento druh sportu byl a je dosud v Anglii velmi populární, protože malého bígla může lovec sledovat i pěšky.

Tomuto typu honů se říká parforsní (z francouzského par force – silou). Je to nejstarší způsob lovu – štvanice, kdy je vybraný kus zvěře štván smečkou psů následovanou lovci na koních.

Téměř každé panství mělo svou smečku a tyto smečky byly sestavovány tak, aby jednotlivci hlasově ladili a smečka na stopě tzv. "hrála". Na začátku 19. století velmi malí bíglové ztrácejí na oblibě a jsou postupně nahrazováni bígly přibližně současné velikosti.

Ke konci 19. stol. se chovatelé a majitelé psů začínají organizovat. První bígl byl vystaven v Birminghamu v roce 1860 a o třináct let později (1873) byl založen britský Kennel Club a od té doby jsou psí výstavy pořádány pravidelně. Anglický Beagle Club vznikl v roce 1890. V roce 1896 uspořádal první klubovou výstavu a o rok později vyšla první ročenka. Ve stejné době jako Beagle Club byla založena i Asociace psovodů harrierů a bíglů (1891), která sdružuje chovatele a majitele vlastnící registrované smečky, kteří se pravidelně zúčastňují lovu zajíců.

Obě světové války přerušily činnost většiny klubů, ale zájem o bígly přetrval a činnost byla po I. i po II. světové válce vždy obnovena.

V současné době se bíglové v Anglii pravidelně zúčastňují všech výstav v hojném počtu 100 – 200 jedinců.

I u nás je historie bíglů dosud neprobádaná a vzhledem k dochovaným písemným a obrazovým materiálům se zřejmě nikdy nezjistí, kdo a kdy k nám prvního bígla přivezl. Psi u nás byli k honům a lovům využívání stejně jako jinde. Svědčí o tom různé záznamy v kronikách, které se týkají především pytláků, pytlačících psů a jejich postihu.

Zřejmě ale první lovecké smečky psů (láje) k nám dovezl Jan Lucemburský. Přijel ze zemí s vyspělou loveckou kulturou a v jeho době začaly u nás vznikat u panských sídel první psince tj. zvláštní ohrady, ve kterých byly drženy smečky loveckých psů a lze se domnívat, že psi v nich chovaní se lišili podle svého uplatnění.

Zmínky o štvanicích a honech nacházíme v naší historii průběžně, ale většinou nejsou psi ani pojmenování ani dostatečně popsání. V roce 1684 pověřil Adam Ferdinand Schwarzenberg svého úředníka Krusta nákupem speciálních psů pro štvanice "chiens courant d´Artois". Byli to psi středně velcí, nepříliš těžcí, ale silní, vytrvalí a pohybliví. Byli používání k novému typu lovu – štvanici s přesnými pravidly, tzv. parforsní. Nevíme, a asi už ani nezjistíme, zda byla tato smečka přivezena z Francie nebo z Anglie. Přes francouzský název byli tito psi považováni za anglické. Z francouzského názvu chiens courant vzniklo české pojmenování těchto psů „činkuranti“. Mimo loveckou sezonu se o tyto smečky starali poddaní a odtud pochází názvy vesnic např. Psáře, Psáry, Ohaře apod.

Kromě Schwarzenbergů se o propagaci parforsních honů a dovoz smeček psů zasloužili i další zástupci šlechty - Sporck, Valdstein, Černín, Kinský, známé byly i smečky tloskovská, pardubická a hodonínská. Na historických loveckých výjevech jsou většinou zobrazeni psi větší (typu foxhounda či harriera), ale na některých umělecky nepříliš výrazných dílech z depozitářů české šlechty jsou vyobrazeni i menší krátkonozí honiči bíglovského typu. Dá se tedy předpokládat, že první smečky bíglů k nám byli přivezeny koncem sedmnáctého či začátkem osmnáctého století. Smečky byly dováženy z Francie i z Anglie, nicméně za nejlepší byli považování psi anglického původu.

V historii bíglů nesmíme zapomenout ani na jednu smutnou kapitolu jejich chovu a rozšíření. Pro svou velmi mírnou a přátelskou povahu, malou velikost a velkou odolnost byli hojně chováni a používání jako laboratorní zvířata. Tyto chovy existovaly a dosud existují i u nás.

Novodobá historie chovu bíglů v Čechách je poměrně známá. První pár bíglů byl kolem roku 1965 dovezen na Slovensko z Francie. Z tohoto páru však nebyl bohužel odchován žádný potomek a jejich osud není známý. Na přelomu 70. a 80. let bylo dovezeno několik jedinců z RSFSR (Ruska), kteří se ovšem v chovu neprosadili, protože neodpovídali standardu. V roce 1985 byla importována z Maďarska tricolorní fenka Foltos Bogárfülü Alin (zakladatelka chovu v chovatelských stanicích Tergy a Z Českého lesa). Ve stejné době byly z Německa dovezeny: tricolorní fenka Oriente von Grünen Meer (chov. stanice Z Vrbové Lhoty) a bicolorní fenka True Line´s Esteemed Rothbury (chov. stanice Atak, nyní WK SB). Dále byla dovezena rovněž z Maďarska fena Fandango Fortunata (chov. stanice Ludmanka) a sourozenci Budapest Beagle Bongo a Budapest Beagle Boogie-Woogie (chov. stanice Blýskavica) a opět z Německa tricolorní fenka Watching Eliza of Justine's Pack (chov. stanice Z Lhoteckého lesna). Všichni tito jedinci se významně podíleli na základech našeho chovu a většina současných bíglů má někoho z nich v rodokmenu. Z Anglie dovezená fena Wendy of Dialynne a americký pár psů Krivak a Zubka se do našeho chovu nezapsali.

Vzhledem k velmi dobrým vztahům našich chovatelů se zahraničními – především maďarskými, rakouskými a německými – chovateli, se podařilo mnoho úspěšných zahraničních krytí, která rozšířila naši chovatelskou základnou.

V počátcích byl chov bíglů řízen Klubem chovatelů honičů, ale již v roce 1989 se majitelé a chovatelé bíglů u nás domluvili na vzniku vlastního klubu. Beagle Club byl založen v roce 1990 na světové výstavě psů v Brně. Na těchto asi dvaceti zakladatelích pak závisel další osud chovu a rozšíření bíglů u nás.

3.2. Velikost bígla →